Obsah je nevhodný pro děti a mladistvé.    ABC+  abc-   Celá  3/4  1/2 
Komentáře

1. Dívka, která byla podivná

Třicátého prvního října, bylo vytesáno na náhrobku, přesně před dvaceti lety; jak asi vypadal ten den? Chuchvalec bouřkových mraků vrhl na Godrikův Důl stín a vytrhl Harryho ze zamyšlení. Bylo dílem vteřin, než se přemístil a znovuobjevil stranou všech očí mudlů. Přivítaly ho pronikavý dětský smích a slabá vůně dýní; kdesi v sousedství poryv větru rozhoupal zvonkohru. Odložil neviditelný plášť, uložil ho do kapsy hábitu a vyšel z úkrytu na ulici lemovanou domy, v jejichž oknech, na schodech, dveřích a zábradlích různě stála, visela a houpala se oranžová dekorace.

Vyhlížela jeho příchod z okna kuchyně; rychle stáhla závěs, když se přiblížil, a odstoupila od okna. Nato se otevřely dveře. Na prahu domu číslo čtyři v Zobí ulici stanula vychrtlá třiačtyřicetiletá blondýna, které místy prošedivělé vlasy sahaly po úzká, sakem překrytá ramena. Hrdě zdvižená brada a rovná záda vypovídaly o neústupné povaze.

„Teto,“ pozdravil ji.

Aniž odpověděla, ustoupila stranou, aby mohl vejít. Stáhla rty sebezapřením, když kolem ní procházel; světlé oči dávaly zřetelně najevo nesouhlas.

S nevolí si uvědomil, že ho Petúnie Dursleyová pořád o jeden zvědavý a nepřirozeně dlouhý krk převyšuje. Stejnou měrou ho popouzel, jako fascinoval; bylo pro ni až zvráceně snadné kontrolovat sousedy.

Bez dalšího slova se protáhl do kuchyně.

„Helen Pepplebecková,“ žena sedící u kuchyňského stolu ani nevzhlédla od papírů, nad nimiž se míhaly její ruce. „Bude to velmi rychlé,“ ujistila je věcně, „pokud se vším budete souhlasit.“

„Kávu, čaj?“ nabídla Petúnie; neodpověděl a hrnku, který před ním přistál, si nevšímal o nic víc než Petúnie jeho pohledu. Posadila se s kamennou tváří ke stolu a občas upila svého čaje, občas přikývla informacím, které jim Helen sdělovala; jeho pohledu se vyhýbala.

Teddy…“ řekl jen proto, aby ji vyvedl z míry. Helen se zarazila.

„Cože?“ zeptala se Petúnie, aniž vzhlédla od šálku.

„Tak se jmenuje můj kmotřenec – Teddy,“ ujasnil.

Helen si odkašlala a pokračovala. Jsou všichni právníci tak upovídaní? Ne, určitě ne. Ani učitelé nejsou. Ani obchodníci ani…

„Stačí to podepsat… tady,“ vymotala se konečně z právnických formalit, které po celou tu dobu ignoroval. Netušil, jak dlouho tam tak sedí, neposlouchá a sleduje svou tetu, která odpovídala jen odhodlaným nezájmem.

Hodiny v rohu vydávaly tichý tikavý zvuk a každou hodinu to v nich zachrochtalo. Dřevo bylo na několika místech prožrané a hnijící puch Harryho přes otevřené okno dávil. Měly nevkusný kudrlinkovitý vzor a Harry napínal paměť, aby zjistil, jestli a kde je viděl.

„Proč?“ zeptal se, když Helen v očekávání utichla, a konečně – Petúnie vzhlédla. Oči měla krví podlité a její neústupnost za zorničkami šílela. Rozpraskané rty se zachvěly.

„Věřte mi, pane Pottere,“ předběhla její reakci Helen, „pro všechny zúčastněné bude lepší, když se vše vyřídí v rámci možností klidně. Proto doporučuji se na nic neptat.“

„Nemůžeme to vychovávat,“ vydechla v závěsu Petúnie.

To je tvoje vnučka,“ odsekl ledově.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

Z obývacího pokoje se ozval výkřik, který Harryho přerušil v nádechu, a potom, potom dětský pláč.

„Pane Pottere…“ snažila se ho zadržet Helen, ale pan Potter už stál na nohách a rozběhl se ke dveřím. Když vrazil do pokoje, dva dospělí lidé se krčili v protějším rohu a nad malým nemluvnětem se bez viditelné opory točily žluté balonky. Dítě se mohlo ukřičet.

Ženský hlas zaječel: „Odveďte tu zrůdu pryč!“ a Dudley ženu objal. Byla vystrašená, tak moc vyděšená.

Nemluvnětem.

Harry přistoupil k holčičce a chytil pár balonků do ruky, aby ji nepraštily do obličeje, až je pustí. Vzal ji do náruče. Balonky spadly na zem. Žena v koutě dostala hysterický záchvat. Dudley měl v očích vzdálený výraz.

Nevšímal si jich. Ani jednoho z nich. Vzal za kliku a praštil dveřmi obýváku, lhostejný jestli dítě rozbrečí ještě víc. Vstoupil znova do kuchyně – Helen skončila s úmyslem postavit se v půli pohybu, Petúnie se nepohnula.

„Dlužíš mi to,“ řekla otočená zády k němu.

Harry si uzlíček přivinul těsněji k sobě, přešel ke stolu, popadl propisku a načmáral na papíry podpisy.

„Děláte dobře, moc dobře,“ pochvalovala si Helen. „Chápete, jak zlé by to bylo, kdyby šla k adopci. Kdo ví, kdo by ji dostal do péče –“

„Budou toho litovat,“ přerušil Harry Helen, pohled upřený na temeno Petúniiny hlavy. „Je to jejich dcera a tvoje vnučka,“ zopakoval. „Bude se jim stýskat,“ zdůraznil. Nic, neodpověděla nic. Chladně a jistě dodal: „Budou litovat.“

Petúnie zavrtěla hlavou: „Je to zrůda zrovna jako ty a tví rodiče. Kdo jiný než jí podobný by ji měl vychovávat?“ Otočila k Harrymu tvář. „Dlužíš mi to.“

Dívali se navzájem do očí a atmosféra začínala být nesnesitelná. Helen se hlasitě nadechla: „Výborně, ještě tady a jste oficiálně…“ dřív než stačila větu doříct, Harry podepsal poslední papír, hodil pero na stůl a odešel.

Noc, rozsvícené pouliční svítilny, velice starý muž s dlouhými vlasy a vousy, dopis a: „Mnoho štěstí, Harry.“

Ano, Harry si uměl představit, jak to tehdy vypadalo.

Dlouhými kroky utíkal z místa, kde kdysi měl stát jeho domov, řvoucí uzlíček v náručí, a neohlédl se, ani když se dostal na místo určené k přemístění, neohlédl se.

Při zdolávání bradavických kopců se rozpršelo. Vytáhl hůlku a na druhý pokus zabalil děcko do vodu odpuzujícího kouzla. Svůj hábit nechal promoknout.

Nerozhlížel se doleva doprava, když vtrhl do ředitelny: „Že jste zkazil život mě,“ začal bez zdvořilostních frází a bez obalu; opovržlivě, naštvaně, tolik naštvaně, „budiž. Ale že jste zkazil život i té malé,“ nabídl ji oněmělému obrazu, „to vám neodpustím.“

„Co to znamená?“ zeptal se Brumbál nechápavě při pohledu na to malé řvouně v jeho rukách.

„To znamená,“ odpověděl rozrušeně, „že mě Petúnie přinutila vzít si děcko Dudleyho. Dlužím jí to,“ připomněl mu hořce, jako to jemu připomněla ona.

„Je mi to líto… je to…“ po chvilce odmlčení Brumbál zamyšleně prohodil: „Je to pořád lepší, než kdyby vyrůstala jako Tom, nemyslíš?“ Harry na něj konsternovaně vyvalil oči; vážně chce začínat?!

„Co až se jim to rozleží?“ naléhal. „Co až si pro ni přijdou? Mám se ohánět mudlovskými papíry? Mám bojovat? Mám ji unést? Mám jim ji vrátit a doufat, že ji taky nestrčí do přístěnku pod schody?! Protože oni se jednou vrátí, za to vám ručím. A co potom?“

Co potom?

■■■

„Co chceš tedy dělat?“ zeptala se poněkolikáté.

„Nevím, nevím… prostě jen – nezvládnu profesionální famfrpál a dítě. Pro rodiče je to příliš nebezpečná profese. Dělat hrdinu i otce, z toho jsem snad poučený,“ odveď Harryho, Lily, slyšíš, odveď ho! „K ničemu jinému ale nejsem dobrý. Nic neumím,“ složil hlavu do dlaní. „Jak je na tom Ginny?“ změnil téma, když potřeba sebemrskat se trochu polevila.

„Ron je s ní. Myslím, že to bude dobré,“ přikývla a pohladila ho po rameni.

Byla to oboustranná dohoda. Harry řekl, že se dítěte nevzdá. Ginny že dítě zatím vychovávat nechce. Nebylo to tak, že by spolu začali po válce zase chodit. K tomu se nedostali. Jen to všichni včetně nich předpokládali. Taky to nebylo tak, že by se definitivně rozešli. Ne do předvčerejška, kdy bylo dáno, že neustoupí ani jeden z nich.

Mrzelo ji to asi víc než jeho.

„Neobviňuj se,“ poplácal Ginny, když se mu pověsila na krk a rozbrečela se, „chápu, že ještě nejsi připravená starat se o dítě.“

„Jakou matku to ze mě dělá? Na co jako čekám?“ vyhrkla slyšitelně rozhořčená sama sebou. „Moje matka měla Billa v mém věku, tví rodiče tě měli v našem věku. Moje matka se postarala o šest synů a dceru. A já uteču před jediným dítětem?“

Harry se rozesmál a jemně ji odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí: „Ginny,“ oslovil ji, aby si získal její pozornost, a vytáhl jí z pusy pramen vlasů, „bude z tebe úžasná matka…“

Zadržela dech, pohled jí nejistě přeskočil tam a zpátky: „Jednou,“ pochopila s povzdechem.

„Jednou,“ přikývl.

„Určitě to bude dobré,“ potvrdil Harry, „a to v tom okamžiku, kdy přestane spojovat tohle a své mateřské instinkty.“

Hermiona protočila oči: „Co ty tvé mateřské instinkty?“ zeptala se. „Copak ty jsi připravený na dítě?“

Harry povzdechl: „Dělám to z nutnosti. A nepřipadá mi, že se obětuju, což je to hlavní, myslím,“ odmlčel se. „Chceš po mě vysvětlení, ale já nemám lepší, než že nechci, aby vyrůstala jako já nebo jako Tom Rojvol Raddle…“ svým strašlivým způsobem Brumbálova slova smysl dávala. Ta malá takhle vyrůstat nemusela. „Víš,“ řekl smutně, „na rozdíl od ní můžu aspoň říct, že mě mí rodiče milovali. Potkal ji horší osud.“

Hermiona vstala a objala ho, políbila na temeno: „Mám tě ráda.“

„Vymyslíš něco?“ zaškemral, jakmile vytušil příležitost Hermionu obměkčit. „Nemůžu s děckem zůstat bez práce.“

Křivý úsměv a: „Spolehni se.“

■■■

Rozhodla se probrat třikrát a teď, když slunce pálilo do oken, byla vzhůru zase. Držel ji v náručí a nutil jí mléko ve skle s plastovým cumlem, o kterém Hermiona prohlásila, že je „zdravotně nezávadný“.

„Tak co tady máme dál? Á, komentátor,“ vzhlédla od složených novin. Na stole se válely už troje, z nichž všechna nabízená místa museli vyřadit. V Denního věštce vkládala pro jednou největší naděje, proto ho nechala nakonec.

Harry se zamračil a zavrtěl hlavou: „Ne.“

„Ne – proč?“

„Ne, nehodlám se mučit,“ pokrčil rameny.

„Třeba ti nedají famfrpál. Můžeš komentovat diskuse…“ povzdech. „Máš pravdu, ne,“ a další nabídka byla přeškrtnuta. Dušené zahihňání: „Manekýn?“

Harry se zamračil.

„Jaká škoda,“ další škrtnutí. „Co takhle vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv?“

Povzdech: „Nemám kvalifikaci. Nemám ani NKÚ ze studia mudlů. Nepustí mě tam.“

„Pravda. Tak co náprava nevydařených kouzel?“

„M-mmm,“ zavrtěl hlavou.

„Vedení Britské a irské famfrpálové ligy? Hledají jen někoho do kanceláře…“

Probodl ji pohledem.

„Kontrolní správa košťat?“

„Žertuješ? Víš, jak dlouho trvá výcvik? Pět dalších let! Pět! A kreativita je podmínkou. V čem jsem se ti za šest let na škole a jedenáct let, co mě znáš, zdál kreativní?“

„Pravda,“ prohodil do té doby mlčící-pozorující Ron a grifl do své topinky.

„Příliš se podceňuješ,“ vyčetla mu Hermiona a s prosebným pohledem spustila noviny do klína.

„Teď mi zkus najít něco, co by se dalo brát vážně, jo?“ řekl a odtáhl savičku, odložil láhev.

„Musí si říhnout,“ zásobila ho Hermiona postupem.

Přemýšlel, jak to udělat, aby ho nepoblinkala. Nakonec shodil svetr a nechal si tričko.

„Nabízím ti řešení, jen ty ho nechceš slyšet: Cokoli příbuzného famfrpálu si vybereš, skočí po tobě; kamkoli jinam půjdeš, budou po tobě chtít kvalifikaci. Papír, že jsi vystudoval, rozumíš? Ne Bradavice – ty ti nestačí. Pochop to už. Nemáš moc na výběr,“ lamentovala a zase vzala noviny do ruky.

„Co to bylo s tím manekýnem?“ zažertoval Harry a zašišlal na malou.

„To bys jí neudělal. A Teddymu. Ne – takovou ostudu bych ti nedovolila udělat já, to bych tě radši vlastnoručně…“

„Jo, jo – už něco máš?“ přerušil ji Harry, který se právě culil a dělal obličeje nad řehnícím se pytlem nožiček a ručiček.

Hermiona třískla novinami o stůl: „A co tak napsat knížku? Knížka Toho, který přežil, by se prodávala. Všichni by na ni byli zvědaví. Hm?“

„Anebo se vším můžu praštit, odstěhovat se na okraj Zakázaného lesa a vydat se na dráhu poustevníka. Na to by taky byli všichni zvědaví.“

„Budu to tedy brát jako ne.“

„Inteligentní dedukce,“ ušklíbl se na ni, pak na malou, když ze sebe vydala jemu extrémně libý zvuk.

„Tak teď, když už mám seznam plný toho, co ne, mohl bys mi dát pár tipů na to, co ano, co myslíš?“ řekla mu netrpělivě a Harry ji chápal.

„Promiň… promiň, musím vyměnit plenku,“ a vytratil se z kuchyně. Když se vrátil, držela Hermiona v ruce opět noviny a zdálo se, že už za něj zběžně vyškrtala nemyslitelné nabídky.

„Co takhle prodavač?“

„Košťat?“

„Čehokoli.“

Pokrčil rameny: „To by šlo.“

George by rád…“

„Tak to by nešlo,“ vycouval Harry okamžitě.

Ron, schovaný za svou topinkou, se ušklíbl.

Hermiona se nafoukla: „Proč ne?“ přitlačila na něj. Asi se jí to zdálo jako vrchol vybíravosti.

„Nemá ji kdo hlídat, tak bych ji musel brát s sebou. Nemůžu ji ale brát s sebou do obchodu, kde si nejsem jistý ani tím, jestli nevybuchne pult, když se o něj opřu.“

„Pořád si vyčítáš Freda?“ zeptala se ho po krátkém hodnotícím prohlédnutí.

„Jo,“ přiznal zasmušile.

„Tak nic,“ přikývla smutně a unaveně, ale na zvláštní papír si Kratochvilné kouzelnické kejkle přece jen poznamenala.

„Připiš manekýna,“ odfrkl si.

Propálila ho pohledem a připsala manekýna.

„Na striptýz by tě brali, kamaráde,“ zachechtal se Ron, kterého ta představa nějak morálně nepohnula.

„Dej si pohov, kamaráde,“ Harry nastavil dlaň a ta Ronova se od ní odrazila v nevhodně hlasitém zvuku. Malá se probrala a začala brečet.

Když s ní zase přiběhl do kuchyně a začal ji houpat, podotkl k Hermioně: „Nehledá někdo nějakého uklízeče třeba? A co mudlovská práce? Vyloučili jsme ji protože…?“

„Vážně chceš na vlakovém nádraží umývat toalety?“ a zatvářila se, jako by takový osud nepřála ani nehoršímu nepříteli. „Práci si těžko sežene vysokoškolák. A připomeň mi, jakou školu máš ty? Střední Bradavickou? Je mi líto, pane Pottere, nemáme pro vás místo,“ zavrtěla hlavou a odporem zavřela oči. Asi musela mít hodně špatnou zkušenost s veřejnými toaletami.

„Jasně – a nepomůžu si. Malou tahat na záchody opravdu nebudu. Nonono, -š-š,“ snažil se ji uhoupat do bezvědomí. „No tak, prosííím.“

„Tak jo – už tady mám jen nočního strážného před Borginem a Bukesem, můžeš být papparazzi pro Týdeník čarodějek…“ zarazila se, „tohle ne a tohle je ještě solidní – drogista.“

„Co ne?“

„Cože?“ nesoustředěně vzhlédla, zatímco její pohled ještě chvíli sledoval noviny.

„Co ne?“ zopakoval Harry.

„Ale ne, Harry, to je nesmysl. To jsem jen zapomněla škrtnout,“ vzala brk a načmárala další z řady křížů.

Harry jí noviny vyškubl. Pod vsakujícím se inkoustem stálo asistent. Pod asistentem stálo Bradavická škola. Vzhlédl: „Proč ne?“

„Chceš se vrátit zpátky do Bradavic?“ podivila se.

„Raději bych si šel nechat vrtat zub,“ zazubil se na ni, když protočila oči. „Promiň.“

„To mě neurazí a neuhýbej – když se nechceš vrátit, tak oč se tady hádáme?“

„Nehádáme. Jen mě zaráží, že jsi to okamžitě vyloučila, což mě přivádí na myšlenku, že jsi o tom už předtím věděla, což mě zase přivádí k tomu myslet si, že víš něco, co se v novinách nepíše a nechceš mi to říct. Což mě zajímá. Takže… jdu do Bradavic.“

„Harry…“ vstala. A žuchla zpět na židli, když se do ní zabodly dvě zelené oči.

„Žádný Harry – zkusím Bradavice.“

■■■

Zaklepal.

Dveře se rozletěly. V nich černá postava: „Na viděnou,“ dveře mu práskly před nosem.

Zaklepal znova. Dlouhé ticho. Dveře se otevřely, nestál v nich nikdo. Snape seděl za stolem. Zavrčel.

Harry vstoupil, zavřel za sebou, posadil se. Čekal, jestli ho Snape vezme v potaz. Nevzal.

Rozhoduje sám, koho přijme, varovala ho McGonagallová s divným pohledem, a nepřijme nikoho, koho nezaučí. Harry pokrčil rameny – nějak si na živobytí vydělat musí. Učit se při práci, co se od něj bude žádat, bylo to nejmenší.

Následně se od McGonagallové dozvěděl, pro který předmět se hledá asistent.

Místo přirozené reakce – odporu, který by byl za studia v Bradavicích neodmyslitelný – ho zaplavila naděje, jež nedala prostor jiným pocitům. Pokud by teď dokázal ovládnout lektvary, mohl by se potom vrátit k bystrozorskému výcviku, a ještě za to bude placený. Svůj naprosto brilantní nápad si ihned zamiloval.

Teprve potom se rozvzpomněl, kdo ten předmět učí.

Naděje polevila, nadšení z plánu nikoli. I když z ní v pracovně profesora lektvarů zbýval jen minimální ohníček: „Chtěl bych se stát vaším asistentem,“ řekl.

Klokotavý smích. Odložení brku. Výsměšné intermezzo. Vycenil svoje křivé nažloutlé zuby, když se usmíval, jako by ho zábava stála bolest. Jako by nikdy neslyšel lepší vtip. Upřímně – asi neslyšel.

Grimasa rázem skončila. Snape sedící na židli, rovný jako pravítko, do Harryho zabodl oči: „Proč?“

Harryho dlaně zvlhly: „Potřebuji práci. Učení je dobrá práce,“ pospíšil si odpovědět; pohledem neuhnul, třebaže ho to stálo hodně, když ho probodával rychle vystřelený hrot obočí.

Za žádnou cenu mu nedá důvod nevzít ho. Nemusí vědět, jak by mu přijetím pomohl. Že mu vůbec pomůže. Jestli ho vezme. Musí ho vzít.

Ano. Učení byla bezpečná práce, mnohem bezpečnější než střemhlavý let. Téhle verze se musí držet.

Snape se pořád díval. Harry zašoupal nohama: „Nemůžu malou nechat samu a z famfrpálu jsem mnohdy nepřišel několik dní domů, když mě na ošetřovně dávali dohromady,“ některé modřiny cítil ještě teď, a to neskončil na zadku už několik měsíců, „nemůžu ji nechat samu,“ to znělo jako škemrání. Tak. Ale doprošovat se ho bude až jako poslední možnost. Snape přece ví, že nesložil OVCE, že je těžké sehnat práci, že Harryho schopnosti se týkají výlučně nocování s Ronem a Hermionou pod stanem a neplánování zbrklých akcí… zkrátka a jednoduše, že je pro něj nemožné dostat lepší práci, než je asistent. To věděl. Harry mu to nemusel připomínat, dokud to nebude nezbytně nutné.

„Když vás přijmu, co z toho budu mít?“ položil pomalu otázku.

Harry překotně odpověděl: „Budu pracovitý.“ Nesouhlasné zasyčení. Potřeboval to místo dostat. „Oddaný.“ Zasyčení. Teď, když se odhodlal, musel ho mít. „Dám do toho vše.“ Musí ho přesvědčit.

„Stejně jako ti druzí mi nemáte co nabídnout,“ konstatoval s hmatatelným nezájmem. Ti druzí muselo čítat hodně kandidátů. „Stejně jako ty druhé bych vás musel lektvary učit od začátku. Nač mi je vaše pracovitost, když nemáte o té práci ponětí? Proč bych vás měl přijmout, když mi nejste s ničím schopný asistovat? Co je to za pomoc, která mi přidělá práci?“

„Nemám vám co nabídnout,“ zopakoval mechanicky se skelným pohledem. Snape ho nepoctil reakcí. Harry narovnal ramena, odhodlaně vzhlédl a střetl se s jeho odměřeným pohledem, připravený k boji: „Budete mě mít po ruce.“

Nové vyklenutí obočí.

„Budete si se mnou moct dělat, cokoli budete chtít. Urážet, sekýrovat, trestat mě, cokoli si vzpomenete. Nikomu nic neřeknu.“

Snapeovou tváří se rozlil úšklebek: „Jako že bych se pomstil za šikanu Jamese Pottera, nebo jako že bych se vám mstil čistě za vaši existenci?“

Harry znova polkl: „To je na vás.“

„Nevíte, co nabízíte,“ varoval Snape.

Harry přikývl. Pravděpodobně nevěděl. To ho nepřimělo couvnout.

„Cokoli?“ ujistil se Snape.

Nepatrně přikývl: „Cokoli.“

Snape, chvíli ne nepodobný sopce, chvíli vypočítavý, protáhl lakonicky: „Uvidíme.“

■■■

„Uvědomuješ si, jak praštěné to je?“ ujišťovala se Hermiona. Harry k ní pobaveně vzhlédl. „Opouštíš famfrpál, aby sis mohl vybrat bezpečnější povolání, a ze všech možností si vybereš místnost zamořenou toxickými výpary?“

Harry entuziasticky přikývl.

„Dokážeš vůbec spočítat, kolikrát ti kotlík vybuchl do obličeje? Zrovna tobě? Napadlo tě, že některé z těch výparů jsou jedovaté smrtelně?“

Hermiono!“ zadržel ji. „Nejdu do výzkumné laboratoře. Jdu do Bradavic. Za rohem je ošetřovna. Zaučovat mě bude Severus Snape – odborník a učitel. Myslíš, že by ve škole vařil něco smrtelně jedovatého? Myslíš, že by mu to ředitelka dovolila?“

„Jako kdyby věděla, co zrovna vaří?“

„Vážně se není čeho obávat,“ usmál se Harry a shlédl zpátky na malou.

Hermiona nespokojeně rozhodila rukama a podrážděně zatřásla hlavou: „Já tvé nesmyslné počínání budu respektovat, když si myslíš, že víš, co děláš.“

■■■

 „Pravidla,“ začal Snape nedůvěřivě sám k sobě, a Harry stejně tak nedůvěřivě k Snapeovi vzhlédl: Přijímá ho? „Nebudete-li se obtěžovat pamatovat si, co vám tady řeknu, nemusíte se obtěžovat vůbec chodit. Dochvilnost. Disciplína. Žádná zahálka. Komunikace se omezí na nutné minimum, ideálně ji budu obstarávat já výkladem, a vy, budete-li tázán. To děcko, co jste si sem přivedl, mi nepůjde na oči, tím spíš se neocitne v těchto prostorách. Nikdy. Nepozornost bude potrestána. Pravidla mohu kdykoli doplnit. Pokud se vám to nelíbí, můžete si hledat jinou práci. Nebudu vás držet,“ řekl, aby bylo bez pochyb, že s takovou variantou problémy nemá. „Jasné?“

„Jasné,“ přitakal Harry.

Panebože, on ho přijal!

■■■

Probrečela celou noc. Už to nebylo ona je tak rozkošná a následné obličeje, které na ni dělal. Ani tak fajn, teď spí, můžu si dělat, co chci. Byl podrážděný a byl zoufalý, netušil, co dělat. Spát nechtěla, jíst nechtěla, co ji bolelo, to zjistit nedokázal. Teplotu neměla. Udělal by cokoli, aby přestala křičet. A k ránu… k ránu konečně přestala. Trhal mu uši ten její z-plných-plic řev. Mohla brečet, protože se jí stýskalo po matce? Vzali jí ji stejně, jako vzali matku jemu. Byl by hlupák, kdyby neviděl paralelu. (Brečel tehdy taky? Jak si s ním Petúnie poradila?)

Netušil, co si s ní počít.

Jen věděl, že ji nedá. Ať to stojí cokoli.

■■■

Vzhlédl od stolu sotva na setinu sekundy, mastné vlasy se houpaly nad pergamenem zaplněným černou barvou: „Míníte uplatňovat stejnou liknavost jako vaše mladší já?“ zeptal se místo pozdravu.

„Malá celou noc probre…“

„Ani slovo,“ oči se vrátily k textu.

Mučivě dlouhé škrábání brku o pergamen. A pak, do éteru a zničehonic, pomalé a důsledně vyslovené: „Rozdrcený kořen asfodelu a výluh z pelyňku…“

„Doušek živé smrti,“ vyhrkl Harry.

„Za co mě máte, Pottere, na to se vás samozřejmě nezeptám. Stejně tak od vás nechci slyšet, že jde o uspávací prostředek, že se výluh z pelyňku nechává odstát jedenáct dní nebo, nedopusť Merline, že usnete hlubokým spánkem. Opovažte se přijít s průhlednou, nebo dokonce s fialovou barvou. Považuji za samozřejmé, že elementární informace víte. Přesně to totiž stvrzujete překročením mého prahu.“

Harryho ramena poklesla: „Tak co chcete vědět?“

Ošklivý úsměv: „Chci vědět, jak zní šestnáctý krok z devatenácti v přípravě tohoto lektvaru.“

„Em…“

Vyklenutí obočí. Mučivé ticho. Srdce v krku.

„…pravou rukou míchejte lektvar proti směru hodinových ručiček, dokud nebude průzračný jako voda; každé zamíchání by mělo trvat přibližně dvě a půl vteřiny?“

Dveře za jeho zády se rozrazily: „Pěkný zbytek dne, pane Pottere.“

„Počkejte, co jsem –?“

„Takto by to nešlo, pane Pottere. Nejen že jste přišel pozdě, nepřipravil se a do očí mi tvrdíte nesmysly, dokonce,“ tady zvedl Snape hlas, aby Harrymu nedovolil bránit se, „každou větu, která by měla končit větou oznamovací, obracíte v její vyšší a vám nepříslušící stupeň, větu tázací.“

„Ale co jsem…?!“

Zjistěte si to,“ poryvem magie byl vyhozen z místnosti a dveře mu práskly před nosem.

To ho tak dopálilo, že okamžitě vystartoval do knihovny a našel si Přípravu lektvarů pro pokročilé.

Šestnáctý krok zněl… držte kotlík pravou rukou, levou jemně míchejte lektvar desetkrát proti směru hodinových ručiček a osmkrát po směru. To, co odcitoval do slova a do písmene, byl krok dvanáct.

Znova se přesvědčil o tom, jak vášnivě nenávidí Severuse Snapea. Jak jen je možné, že na to zapomněl?

■■■

„Odkud ses dozvěděla, jak mě kontaktovat?“

Dlouhé mlčení prostřídalo cinknutí lžíce o hrnek. Hlava na dlouhém krku byla nakloněná v podivném úhlu, oči sledovaly krajinu přidruženého parkoviště.

„Mám své zdroje,“ řekla nakonec.

Harry si odfrkl a zavrtěl hlavou. Nechal to plavat. Teď měl důležitější věci na mysli. Usmíval se bez potěšení: „To nemůžeš myslet vážně.“

Pokrčila rameny: „Jednu zrůdu jsem už vychovala. Tahle zrůda má mou krev.“

Další neradostné odfrknutí a kroucení hlavou. Věděl, že to přijde. Nakonec. Taková rychlost byla ale závratná.

„Podívej – to s Vernonem a vůbec mě mrzí, ale…“

„Neopovažuj se o něm mluvit!“ praštila hrnkem o podšálek.

„To tys ji nechtěla, tys mě zavolala, abych si pro ni přišel. Najednou ji chceš zpět?“

„Ovládej se,“ sykla s nelíčenou hlubokou nenávistí, když se cukřenka, slánka, pepřenka i s párátky zachvěly. „Nechci ji zpět, chci ji vídat.“

Harry si odfrkl, podrážděně, jeho ruka dopadla na stále se chvějící předměty; nemohl svému vzteku poručit, aby se vypařil, takhle to nefungovalo: „Kdybys svého syna nevychovala, jak jsi ho vychovala, nemusela ses teď přede mnou tak ponižovat, teto,“ vstal a hodil na pult peníze za společnou snídani (trojnásobek toho, co dlužili). Otočil se: „Rozmyslím se.“

Její rty se zachvěly. Byla sinalá vzteky.

Satisfakce.

■■■

 „Očekávám, že jste prostudoval bezoár a oměj. Dík vaší nepřipravenosti na ně nebude čas, nebojte se ale, nepřijdete o ně. Ve vašem testu se jistě vyskytnou. Teď…“

Zbytek jeho věty přeřvalo uvnitř Harryho pobouření. Jak si dovoluje dávat mu testy? Jak se opovažuje chovat se k němu jako ke studentovi? Jak se opovažuje známkovat ho jako nějaké jedenáctileté…

„Nedáváte pozor,“ konstatování.

„Omlouvám se.“

Zaváhání. Přimhouření očí: „Dobrá tedy, pro jistotu – lektvar na léčení vředů,“ Harry se obrnil a v duchu si odříkal všech jedenáct bodů přípravy.  Spolu s tichou modlitbičkou mu hlavou proběhla knížka, ve které byl lektvar popsaný, stupeň obtížnosti, charakteristická barva, potřebné ingredience… všechno, na co dokázal pomyslet. „V případě, že přidáte dikobrazí ostny dřív, než odstavíte kotlík z ohně, stane se přesně co?“

Harryho zaplavilo horko, následně polil studený pot. Rozšířily se mu oči. Snažil se přijít na to, jestli tohle Snape myslí skutečně vážně. Jak má k čertu vědět, co se stane, když přidá dikobr…? Počkat. Jedná se o lektvar, který vařili na úplně první hodině. Co se stalo na první hodině lektvarů?  Ron, Crabbe, Dean, Parvati, všichni na sedačkách, puch škvařících se podrážek, rudý sténající Neville.

„Směs roztaví kotlík.“

Snape protočil oči: „Třebaže neúspěchy pana Longbottoma jsou stejně fenomenální jako Tisíc kouzelnických bylin a hub Phyllidy Výtrusové, na to jsem se neptal. Ptal jsem se proč,“ nevypadal, že by měl v úmyslu Harryho ještě někdy pustit dovnitř, pokud mu nebude schopný odpovědět.

Harry byl připravený vzdát to, říct, že na tohle nemá. Takovým způsobem zkrátka nepřemýšlel, takže pokoušet se v téhle frašce dál pokračovat bylo…

Snažil se přijít na to, proč se přemáhá. Před Snapem, který byl nespravedlivý i k Hermioně. Harry nikdy nebude mít tak pevnou vůli strávit nad lektvary hodiny, ani motivaci ne. A talent, který měl zjevně Snape, mu chybí taky. Neměl k úspěchu nejmenší předpoklady posledních deset let, takže je teď zničehonic mít určitě nezačne.

Jeho mysl sebou násilně zaškubala.

Proč.

Co může zničit kotlík?

Pravděpodobné byly – nemohl by se Snape aspoň dívat jinam? – dvě možnosti. Kyselina, anebo příliš vysoká teplota. Kyselina – vypadal kotlík poleptaně? Moc ne, co si pamatoval. Jak spolehlivá je jeho paměť? Sakra.

Jinak.

Má tendenci kotlík, který něco rozleptá, vybuchovat lidem do obličeje? Nejspíš ne. Škrtl kyselinu.

Zbyla ta horší varianta.

V jakém kotlíku se připravuje lektvar na léčení vředů? Je to cín, měď, cínový bronz? Určitě ne zlato nebo něco podobného. Nebo…? Ne, takhle ne. Nebo z toho, co ví, bude guláš. To by to nešlo, uvažuj – první ročník, jaký kotlík se používá v prvním ročníku?

Cín!

Teplota tání cínu je kolik? Mysli, mysli, mysli. Nějakých dvě stě něco stupňů Celsia? Mohlo se stát tohle? Mohla směs dosáhnout tak vysoké teploty?

Musela. Jinak by kotlík zůstal kotlíkem a ne hroudou kovu.

Polkl: „Protože dikobrazí ostny rozžhaví směs na větší teplotu, než je teplota tání cínu?“

Hrdelní zavrčení: „To se mě ptáte?“

„Odpovídám.“

„Odpovídám – pane.“

„Odpovídám, pane profesore.“

„Tak to zkuste znova, pane Pottere.“

Harry se zhluboka nadechl: „Protože dikobrazí ostny rozžhaví směs nad teplotu tání cínu, pane.“

„A jak zněla otázka, Pottere? Znova a celou větou.“

O jedno zaskřípání zubů později: „V případě, že přidám dikobrazí ostny dřív, než odstavím kotlík z ohně, změním obsah kotlíku v rozžhavené peklo, pane.“

Vyklenutí obočí: „Vy víte, kolik je v pekle stupňů?“

Rozhodně ne víc než tady, podíval se na Snapea vzdorně.

Obočí se vrátilo na své místo, oči se přimhouřily: „Zdá se mi, že pokud budete schopný tento lektvar uvařit, pane Pottere, odejdete dnes odsud s jedním výborně. Poslužte si,“ rukou ukázal ke kabinetu s méně používanými nebo uklizenými přísadami.

Posloužit si. Harry byl tak vykolejený, že by nezvládl malé ani ohřát mléko, natož uvařit lektvar. Ale teď to vzdát nemohl, teď ne, už ne, nechtěl. Co chtěl, bylo dokázat alespoň jednou, že jeho práce v lektvarech za něco stojí. A chtěl, moc chtěl přinutit Snapea uznat to.

Vykročil a po cestě se zhluboka nadechl.

Bude to ještě dlouhý den.

■■■

 „Kam máte namířeno?“

Harry se zastavil s rukou na klice. Byla téměř půlnoc. Po třech pokusech lektvar na léčení vředů uvařil. Umyl kotlíky a uklidil pracovní místo. Teď si musel vyzvednout malou od Hermiony, která zítra vstává do školy. Kam si Snape asi myslel, že jde? Svůj dnešní úkol přece splnil. „Domů.“

„Zajímavé.“

Stiskl čelisti: „Ano?“

„Nezdá se mi, že byste měl hotovo.“

„Ano,“ odtušil Harry ledově. Už čekal téměř cokoli. To samozřejmě nemírnilo jeho vztek.

„Vaším dnešním skutečným úkolem bylo a zůstává uvařit lektvar zapomnění.“

Napětí v místnosti se dalo krájet. Byl to souboj vůlí. Udělá mu to tak nepříjemné, jak jen dokáže, tím si byl Harry od začátku jistý. Přesto: „Musím vyzve…“

„Ne.“ Prosté. Ostré. Varovné.

Harry se zase pomalu došoural k pracovnímu stolu. Nasupeně vytáhl chvějícíma se rukama kotlík, který před okamžikem schoval. Odměřil dvě kapky Léthé, utrhl dvě větvičky baldriánu, přichystal si Viscum album. Zanadával, když zjistil, že si z kabinetu zapomněl vzít směsici bylinek, a vrátil se pro ni. Se zdůrazněnou nevolí v podobě hlasitého pokládání kovových a keramických nástrojů postupoval bod po bodu, až se dostal k nejotravnější části. Potlačil povzdech při pomyšlení na dlouhou třičtvrtěhodinovou přestávku zaplněnou předstíráním činnosti a vzal do ruky jmelí, aby z něj otrhal bobule.

Nevěděl, kdy se Snape přiblížil, ani jak, jen že ho obklíčily dvě ruce, jejichž dlouhé prsty se jako pavouci rozeběhly kolem jeho boků, až našly cestu ke sponě opasku.

Harry zamrzl. Nestačil ještě racionálně pochopit, co se děje, třebaže to jeho tělo za něj vědělo; pánev mu ztěžkla a navalila se do ní snad všechna krev těla. Zmatené a neočekávané vzrušení ho olízlo od hlavy až k patě, přikovalo ho na místě. Podíval se před sebe. Polkl.

Snape mezitím odhrnul jeho hábit; stáhl z něj kalhoty i spodky. Jeden kluzký prst se bez zaváhání a bez zeptání vtlačil do jeho konečníku. Vzrušení prudce vyšlehlo, pak zase nepatrně ustoupilo, když se za prvním prstem příliš rychle vnutil druhý. Harry bolestivé syknutí spolkl.

Utéct, říkal mu rozum. Netuší ani, co nebo proč Snape dělá. Jediný důvod zůstat, který má, je rozhodnutí jeho těla, že nic víc vzrušujícího nezažilo. Zpocené ruce a chvějící se nohy rozum nebraly v potaz, vždyť samotná nejistota, jestli smí odejít nebo ne, byla bláznivě vzrušující. Co si s tím počít?

Věřil, že třetí prst je maximum, které se do něj vejde, aniž by ho zranil. Částečně měl pravdu. Neubránil se překvapenému škubnutí, když do něj pronikla tupá špička penisu, pomalu, ale bez zastavení. Cítil, jak je zevnitř roztažen a po cestě trhán. Jeho končetiny byly ledové, jeho tváře žhnuly, bylo mu horko. Chtěl utéct – pořád chtěl – ale teď už se neodvážil hnout, aby to nebylo horší.

Snape přirazil. A znova a znova.

Po zralé úvaze podložené momentální zkušeností: nikdy víc. Zatraceně, jak ho mohla tahle bolest ještě před chvílí vzrušovat?! Homosexuálové musí být sexuální devianti s masochistickými sklony, že tohle pravidelně podstupují a ještě se jim to může líbit…

Snape přirazil znova, tentokrát příliš silně. Harry zavrávoral. Snape ho chytil za boky. Přirazil. Harryho nadávající já sklaplo. Zalapal po dechu. Pochopení se před ním rozvinulo jako doposud utajená cesta. Tak proto. Ochromující fyzické vzrušení z něj bylo proti jeho vůli – nebo minimálně bez jeho souhlasu – vyrváno, jako by neměl nejmenší právo zasahovat. Vykřikl. Přirážení v nové poloze pokračovalo. Bolest a překvapení se rozpouštělo s houževnatostí másla na rozpálené pánvičce.

Do stehen se mu zarýval stůl, ale ta skutečnost stejně jako kontakt s původními vjemy padajících kalhot a textury hábitu, který mu nepatřil, se s každým přírazem vytrácely.

Snapeovy prsty přestaly držet jeden jeho bok, v imitaci pohlazení se dotkly jeho stehna, zajely k penisu, který zmáčkly. Překvapil ho ten pocit, načež musel něco udělat, nějak nepředvídaně zareagovat, protože Snape najednou zavrčel, zachvěl se a udělal.

Sám by byl Snapea téměř následoval, horká dlaň ale sjela ke kořenu penisu, brutálně ho stiskla; Snape ho varoval: „Opovažte se zničit lektvar,“ a hrubě jím hodil na stranu.

Harry zavrávoral, dopadl na kolena, zastavil se o židli. Narovnal se, chytil svůj penis a za zoufalých trhavých pohybů ruky vyvrcholil.

Nebyl to uspokojující orgasmus v žádném slova smyslu. Cítil se prázdně, chladně a použitě.

„Snad se teď konečně budeme moct soustředit,“ konstatoval Snape, sotva dopnul poklopec.

■■■

„Žalostné,“ okomentoval Harryho výkon na konci dvanáctého bodu.

Pokud se Snape domníval, že se potom, co se stalo, soustředí, měl se přesvědčit o opaku. Harry nebyl schopný vůbec ničeho, natož soustředěnosti. Tedy aspoň té na lektvary ne.

Nevěděl, co bylo děsivější. Nejistota, jestli směl odejít, nebo předpoklad, že ho Snape nedrží. Pokud směl odejít, bylo to proto, že ho Snape nechtěl znásilnit, nebo proto, že se nezajímal? A pokud ho Snape nedržel, představoval pro něj Harry jen nějakou nafukovací pannu? Zářez? Nebo byl ještě míň? Dělá to z pomsty Jamesovi? Harrymu? Prostě protože chce? Protože může? Je to trest za nepodařené lektvary? Snaží se ho svým chováním vyhnat? Proč? Věděl, že to, co udělá, Harryho vzruší? Že zůstane? Počítal s tím? Nebo doufal, že uteče? Že ho zastraší? Že ho zastraší dřív, než k něčemu vůbec dojde?

Ale v prvé řadě jak to, že to všechno Harry dovolil? Co to vypovídalo o něm?

Proč, proč, proč?!

Motal se v kruhu a byl na pokraji sil.

„Jděte a nevracejte se, dokud nebudete vědět, co dělat,“ zavrčel slova vysvobození.

„Nenávidím vás, víte?“ oznámil mu u dveří, které za sebou tiše zavřel. Ve svém pokoji se svalil na pohovku a tupě zíral do černého prázdna. Neobtěžoval se rozsvěcet.

Tak takový je sžíravý pocit. Ostatně co čekal? Vyměnil svoje poprvé za opíchání chladným bastardem ve vlhkém sklepení. Mohls’ odejít se svářelo s naivním slibem cokoli.

Chtěl zůstat? byla relevantní otázka, pravděpodobně jediná, na niž si mohl odpovědět. A že odpověď zněla chtěl, to bylo zneklidňující. Naprosto odlišná věc byla, že to nedopadlo. (Aneb zaručený recept na to, jak se z požáru tvoří kostky ledu ve třech minutách.) No ale… rozhodně nebyl první se zkaženým poprvé, tak proč to řešit?

Odfrkl si, odhodlaný neřešit nic.

Povzdechl.

Fyzické odreagování bez ohledu na Harryho, to pro Snapea představoval. Staral se jen o sebe a svoje potřeby, přesně to se teď ve sklepení odehrálo.

Do háje tohle ho ale štvalo! Přál by si být víc nad věcí, cyničtější. Přál by si usnout. Přál by si nepřipadat si male a nezkušeně, naivně a hloupě. Někde slyšel, že chlapi po tom odpadnou a nic je nezajímá. Možná ta fáze pominula, když musel hlídat lektvar. (Nedovedl si představit, že by Snapeovi usnul na stole, bez ohledu na cokoli.) Možná nebyl pořádný chlap. Protože vír rozbouřených emocí a otázek ne a ne utichnout.

Rozevřel dlaň, do níž si vyryl krvavé půlměsíce. Díval se na ně jako na někoho z cizí planety. Vzal láhev ohnivé whisky, nalil ji na dlaň, vytáhl Přípravu lektvarů pro pokročilé odhodlaný strávit čas produktivněji než Snapem.

K rozsvícení se ani nedostal.

Osobní vzkazy